Držíme krok se špičkou, tvrdí porodník Radek Laža

Nemrzí vás, že to tak dopadlo?

Samozřejmě že nejdříve jsem sám sobě nadával, že jsem v noci šel do seběhu z Makyty, ale často tam běhávám, tak jsem si věřil, ale nevyplatilo se. Na druhou stranu, když jsem viděl, jaký efekt měl běh na vybrané peníze, uvědomil jsem si, že jsem udělal v danou chvíli maximum a můj cíl se podařil.

Asi není tak časté, že by doktoři běželi benefici. Nebo se pletu?

Já myslím, že v dnešní době benefice probíhají velmi často. Vidím to v ultrasportu, kde se pohybuju. Zrovna teď Linda Tekeliová běží nějakých 400 kilometrů ve Švýcarsku a taky pomáhá, takže není to ojedinělý úkaz. A kdo neběží, zase vymyslí něco jiného. Vaří, hraje, dělá to, čemu se sám věnuje.

Když se narodí miminko ve 26. týdnu, kolik je potřeba peněz? Jak je investice velká?

Je to hodně individuální. Záleží na porodní váze, ale samozřejmě ty děti potom mívají nejrůznější potíže, například se zrakem, a velmi často také zpožděný psychomotorický vývoj. Mívají mozkovou obrnu, takže jsou tam poruchy chůze, některé musí na další operace. Proto jsou i potřebné finanční prostředky pro jednotlivá miminka hodně různé. Něco hradí pojišťovna, ale řádově jdou investice do desítek tisíc, během let do statisíců i více korun.

Na jaře vás profese zavedla do brazilského Ria. Nakolik je vůbec běžné, že se doktor ze Vsetína zúčastní světového kongresu v Latinské Americe?

Světový kongres probíhá každým rokem a místa se střídají. Tím, že jsem se intenzivně začal věnovat urogynekologii, je sbírání zkušeností ze světového pohledu určitě žádoucí. Když člověk chce, může jet každý rok. Ale samozřejmě je otázkou, zda mu to čas a finance dovolí. Tento kongres byl ojedinělý v tom, že opravdu byla možnost jet, takže jsem toho využil a za mě se to vyplatilo. V Brazílii jsem strávil asi deset dní a volný čas využil i na nějaké výlety.

Z Ria jste si přivezl pár novinek. Když to zkrátím, tak je to operace bez jediné jizvy, robotické operace a nové operační techniky na řešení pánevního sestupu. To znamená, že už nemusíme za těmito zázraky jezdit do USA, ale chcete je zavést přímo ve zlínském regionu. Je to skutečně tak jednoduché?

Všechny metody, které jsem v Riu viděl, jsem už znal. Robotická chirurgie je tady dlouho a jde čistě o to, mít v nemocnici robota, který by mohl operovat. V případě Zlínského kraje je to Zlín. A co se týká třeba endoskopických metod, známe laparoskopii, kdy se udělají drobné dírky do břicha. Nově se dostávají do popředí přístupy přes pochvu, tzv. nature origin. Techniky totiž pokročily natolik, že jde o jednodušší zavedení, lépe se tímto způsobem udržuje tlak a v tuhle chvíli jde spíš o to rozšířit metodu i k nám. V ČR je zatím pár pracovišť, které se tomu věnují, jsou to hlavně fakultní pracoviště, ale líbila by se mi možnost, že by to bylo i ve Vsetíně. Pro určité pacientky by to byla výhra. Ano, operace ze spodu by byla bez jizev, což je samozřejmě velmi zjednodušené. Ve skutečnosti znamená i lepší a bezpečnější možnost operativy a menší zátěž pro například starší pacientky. Cílem je ženám odlehčit.

Co se týče robotů, předpokládám, že to je otázka financí.

Hlavně se to týká pojišťoven. Mít peníze na přístroj je jedna věc, ale podstatné je, zda vám pojišťovna robota schválí a proplatí výkony s ním spojené. Na tom všechno stojí i padá. Pokud vás někdo odoperuje díky robotu bez pojišťovny, bude to v řádu statisíců, tedy nedostupné. Ale v tuto chvíli je robotická chirurgie pro Vsetín otázkou daleké budoucnosti. Máme Zlín. Na druhou stranu i magnetická rezonance se už stává určitým standardem, tak je možné, že se toho dožiju.

Skutečně může regionální nemocnice držet krok se světovou špičkou? S fakultními nemocnicemi?

Může. V rámci urogynekologie jsme srovnatelní s fakultními nemocnicemi. Ale samozřejmě když jsem byl v Riu, kde byli přednostové, primáři, většinou znělo: Vsetín? A kde to je? Ale já vím, co všechno ve Vsetíně provádíme a že to děláme na té nejlepší možné úrovni a snažíme se stále zavádět nové moderní postupy. Takže když přijde pacientka, můžu jí nabídnout podobné spektrum zákroků. Určitě bych neřekl, že jsme zpátečníci, když nemáme robota.

Jaká je vytíženost přístroje na inkontinenci, který měl Vsetín ve Zlínském kraji jako první? Jaké jsou konkrétní zkušenosti, reálné výsledky?

Přístroj jsme koupili na začátku roku a v současné době objednáváme na únor příštího roku. To znamená, že jsme plně vytížení, takže by se nám hodil i druhý přístroj, ale aktuálně chybí prostory. Účinnost je opravdu srovnatelná s tím, co udává výrobce – až osmdesát procent.

A není to tak, že ženy přicházejí pozdě, protože si myslí, že únik moči je standard? A přitom standard není?

Nepřichází pozdě, ale tehdy, kdy jim začne zasahovat do kvality života. To znamená, že nemůžou nikam jet, protože nevydrží, omezují se v pití, ve fyzických aktivitách. Stydí se za to, že mají únik moči. Mám prostě únik a takhle s tím dožiju. Naštěstí se dostává do povědomí, že existuje řešení a je vidět, jak moc se jim uleví –  ať už díky neurostimulaci, nasazení nějaké terapie nebo operaci. A ženy můžou zase naplno nebo aspoň na devadesát procent žít.

Když nechci mít ve stáří potíže s únikem moči, stačí cvičit? Stačí se hýbat?

Je to dobrá prevence. Jakákoliv aktivita je žádoucí, protože člověka nezabije to, že má sestup pánevního dna, ale zabije ho infarkt a čelní mozková příhoda na podkladě metabolického syndromu. Takže obecně je aktivní pohyb dobrý.

Velké procento žen má po porodu nějaký druh úniku moči nebo drobného sestupu orgánů. Ale většině žen se to v průběhu jednoho roku samo upraví. Ale když už tady jednou únik moči je, tak je možné, že by se do budoucna mohl objevit. Cvičení pánevního dna opravdu může příznaky oddálit.

Jaké varovné signály by žena měla vnímat v rámci prevence, aby si uvědomila, že je něco špatně?

Varovným signálem vždycky bude, pokud žena v menopauze začne krvácet. To je velký vykřičník, který k nám ženy většinou přivede. Například zvětšování břicha, bolestivost břicha nebo hubnutí někdy ženy nemusí hned zpozorovat a přichází třeba už v pokročilém stádiu.

Ale to už se dostáváme k onkologickým onemocněním. Takový nádor vaječníku není preventabilní. To znamená, že můžete udělat ultrazvuk a za tři měsíce máte pokročilé onemocnění po celém těle. Nádory jsou relativně rychlé a agresivní, záleží na typu. Takže varovným příznakem je za mě jakékoliv nepravidelné krvácení, v postmenopauze úplně, to bych okamžitě navštívil gynekologa. U mladších žen bych si dal pozor na krvavý výtok, opakované krvácení po pohlavním styku, zapáchající výtoky, které nereagují na klasickou terapii, nevysvětlitelné hubnutí.

AI je dnes „nejlepší“ diagnostik. Jak často se trefí?

Umělá inteligence nám usnadňuje práci a jako sonografista ten posun opravdu vidím. Ano, pacientky přichází s tím, že se zeptaly na internetu, ale v našem oboru si naštěstí zatím kontrolují hlavně postupy. Zatím je to spíš o rozmluvě, která strašně pomůže při léčbě, takže dobře, že s tím přichází, mně to nevadí. Jsou více informované, mají přehled o svém onemocnění a tím pádem s ním lépe pracují.

Kdy se k nám dostane trend vaginálních plastik?

Ten už tu je. Klasické vaginální plastiky jsou tu již dlouho. Existují vaginální síťky, které částečně nahrazují funkci pánevního dna. A byl to velký trend. Bohužel v Americe a Anglii se od téhle metody postupně upouští, protože s sebou nesla větší množství komplikací. V Brazílii síťky stále jsou, ani v Česku je nemáme zakázané. Protože u nás provádí zákrok urogynekolog, zatímco v Americe kdokoliv.

Velký trend je teď přesouvat se do břišní chirurgie, to znamená využívání sítěk závěsu pochvy či dělohy přes břicho. Proto se dostává víc do popředí robotická chirurgie a laporoskopické závěsy. Na druhou stranu, v Riu jsem viděl techniky, které umožňují využít i vlastní tkáně pacientky a tím pádem nebudeme muset použít implantát.

Zkušenost není jen o tom, že bychom využívali nové techniky, které jsem se v Riu naučil, a opustili to, co jsme dělali doposud. Právě naopak. Je dobré mít spektrum operací a nabídnout pacientce přesně to, co jí sedí.

Tohle je fyziologická záležitost, ale v Americe přece dostávají ženy novou vaginu k narozeninám. Aby si zvýšily libido, aby dobře vypadaly.

Jsou určité typy pacientek, které estetika zajímá více. A někdy opravdu přichází s žádostí o operační řešení, protože se necítí komfortně v tom, jak vypadají. Po porodech mají pocit, že je třeba vchod volnější. A můžeme se domluvit, že se může plastika provést. Ale pokud tam nic patologického nevidím, jsem velmi zdrženlivý dělat operaci jen kvůli estetice a snažím se s pacientkou o tom promluvit.

Co se týče prvorodiček, laťka se dlouhodobě posouvá. Dnes rodí i padesátnice. Jak se k tomuto trendu stavíte vy?

Shodou okolností jsem měl v nedávné době padesátiletou maminku na screeningu v třináctém týdnu. Statistika je neúprosná, věk je opravdu vyšší a vyšší. Ale pořád to jsou maminky. Je mi jedno, jestli je jim pětatřicet nebo padesát, spíš jde o to, ty maminky podpořit. Ano, porody jsou jiné než u dvacetileté ženy, s tím musíme počítat. Starší gynekologové by řekli, že pro ně byla před pětatřiceti lety stará prvorodička nemyslitelná. Pro nás je to určitý standard. A samozřejmě s tím přichází i fakt, že ženy chtějí individualizovanou péči, po porodu dobré sociální zázemí. Teď je velký trend, že partneři přespávají na pokojích. Místo krajíce chleba jsou k dispozici bufety. Úroveň se posouvá. 

I ve Vsetíně?

I ve Vsetíně, určitě. V tuhle chvíli máme jeden nadstandardní pokoj, který je uzpůsobený přímo pro to, aby tam partner pobýval s budoucí maminkou. Další dva pokoje mají samostatné sociálky a pokud to oddělení dovolí, tak tam leží rodičky spolu s tatínky. Teď se chystá velká rekonstrukce, kdy se celé patro, které máme k dispozici, změní na šestinedělí a vzniknou další pokoje s vlastním sociálním zařízením a nadstandardní pokoje.

Když se bez faktického důvodu rozhodnu pro císaře, co mi řeknete? Kde končí právo pacientky rozhodovat o vlastním těle?

Tady se dostáváme do určité šedé zóny. Pro mě je to věc komunikace, co pacientka preferuje. Pokud vyjádří obavy ze spontánního porodu, v tuhle chvíli to můžeme uzavřít jako tzv. tokofobii, což je pro nás určitá psychologická indikace k císařskému řezu. Ale opravdu zkoumáme, jestli strach není uměle vytvořen okolím nebo zkušeností někoho jiného. Někdy stačí si promluvit a ženu podpořit, protože komunikace rozbije spoustu bariér. Už to nefunguje stylem: Hele, já jsem lékař, já vám prostě císařský řez neudělám. Opravdu se komplexně podíváme na to, co k tomu pacientku vede, a situaci zhodnotíme. Protože maminka, která se bojí, vždycky bude mít větší spotřebu analgetik a bude náchylnější ke komplikacím.

Jak se změnily nároky žen na porodníky?

Očekávají, že s nimi budeme diskutovat, informovat je, vysvětlovat. Nároky jsou v dnešní době hlavně na čas.

To musí být psychicky náročné.

Je pravda, že mi ženy svěřují věci, které v rámci diagnózy nemusí, ale všechno končí za dveřmi nemocnice. Naštěstí nejsem typ člověka, co by si to odnášel domů. Ze začátku to tak bylo, že jsem přemýšlel, jestli jsem správně postupoval, jestli jsem mohl udělat pro maminku/pacientku v rámci péče či operativy ještě něco líp. Ale v dnešní době člověk ví, že věnuje pacientce maximum v tom čase, co s ní je, takže mám potom relativně čistou hlavu.

Z čeho má na sále strach i zkušený primář?

Čím je člověk starší, tím spíš ví, že má být ostražitější. Že je pořád se co učit a že ho vždycky může něco překvapit. Lidské tělo je úžasný stroj, ale když se něco pokazí, může se vymykat takovým způsobem, který neznáme. Samozřejmě pro nás bude vždycky velký strašák poporodní krvácení ve tři ráno s minimem personálu, které nemůžeme dostat pod kontrolu, nebo poporodní odstranění dělohy. To jsou výkony, na které jsme připraveni, protože jde o život maminky a někdy i miminka.

S čím odchází lékař domů z noční služby?

S únavou. Pokud teda odchází ze služby a nejde ještě znovu do práce. Někdy odchází s prázdným žaludkem, hladový, ale hlavně odchází unavený. Nejlepší odměna je pro doktora jídlo, spánek a volný čas.

Jak vypínáte hlavu?

Pro mě je to fyzická aktivita, kde je velký prostor pro to se restaurovat a nějakým způsobem to tělo znovu nastartovat. A samozřejmě taky moje holky, které mi dodávají energii, to je stoprocentní. Rád si postavím nějaký model, nabarvím figurku, zahraju deskovky, přečtu si knížku. Takže mám těch aktivit, kde bych mohl relaxovat, víc, jenom teď se to stáhlo spíš na eventuální běhání. Každá půlhodina se počítá.

AUTOR: Marie Urubková

 

RADEK LAŽA

• Ročník 1987. Absolvent lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
• Od roku 2013 lékař na Gynekologicko-porodnickém oddělení Vsetínské nemocnice, kde funguje jako porodník, operatér i v urogynekologické ambulanci.
• Ve zlínském centru PREDIKO provádí ultrazvukové screeningy nenarozených dětí, vyučuje na VOŠ zdravotnické Vsetín.
• S ženou Lucií má tři dcery, žije v Lužné u Vsetína.

 

Co by ženy neměly přehlížet

• Řada gynekologických a urogynekologických potíží se dá řešit nebo alespoň zmírnit, důležité je ale nebrat některé příznaky jako něco, s čím se žena musí jednoduše smířit.
•  
• Únik moči není normální součást stárnutí. Pokud začne omezovat běžný život, pohyb, cestování nebo vede k omezování pití, je vhodné obrátit se na gynekologa či urogynekologa. Existují možnosti léčby od cvičení pánevního dna přes další terapie až po operační řešení.
•  
• Myslete na pánevní dno. Pravidelný pohyb a cvičení pánevního dna mohou pomoci předcházet potížím nebo jejich nástup oddálit. Únik moči či drobný sestup pánevních orgánů se objevují také po porodu; u mnoha žen se stav během prvního roku upraví.
•  
• Krvácení po menopauze je varovný signál. Jakékoli krvácení po menopauze je důvodem k rychlé návštěvě gynekologa.
•  
• Pozornost zaslouží i neobvyklé krvácení u mladších žen. Zpozornět je vhodné při krvavém výtoku, opakovaném krvácení po pohlavním styku nebo jiném nepravidelném krvácení.
•  
• Nepodceňujte další změny. Důvodem ke konzultaci s lékařem mohou být také dlouhodobé či neobvyklé výtoky nereagující na běžnou léčbu, nevysvětlitelné hubnutí, bolesti nebo nápadné zvětšování břicha.
• Prevence neznamená jen pravidelné kontroly. Důležité je také vnímat změny vlastního těla a při neobvyklých či přetrvávajících obtížích je včas konzultovat s lékařem.