Vzory nařízení

(1) Obec může vydat tržní řád formou nařízení obce^29f) . V tržním řádu vymezí místa pro nabídku a prodej zboží (dále jen "prodej zboží") a pro nabídku a poskytování služeb (dále jen "poskytování služeb") mimo provozovnu určenou k tomuto účelu rozhodnutím, opatřením nebo jiným úkonem vyžadovaným stavebním zákonem^29g). Těmito místy jsou tržnice a tržiště (dále jen "tržiště").

1. a) kapacitu a požadavky na vybavenost tržišť,
2. b) dobu prodeje zboží a poskytování služeb na tržišti,
3. c) pravidla pro udržování čistoty a bezpečnosti na tržišti,
4. d) pravidla, která musí dodržet provozovatel tržiště k zajištění jeho řádného provozu, nebo
5. e) pravidla, která musí dodržet provozovatel tržiště pro zajištění řádného užívání tržiště osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace.

1. a) rozdělit tržiště podle druhu prodávaného zboží nebo poskytované služby, nebo
2. b) stanovit, že se tržní řád nevztahuje na některé formy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděných mimo provozovnu.

Obecně k zákonnému zmocnění:

Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS 9 As 174/2016-23) tržní řád vydaný formou nařízení obce může upravovat pouze prodej zboží a poskytování služeb, na které se vztahuje živnostenský zákon. Nemůže tak upravovat zejména činnosti vyjmenované v § 3 živnostenského zákona, které nejsou živností. Tímto výkladem soudu došlo k zúžení normotvorné činnosti obcí, jelikož ty přijímaly tržní řády zpravidla k vyloučení veškerého podomního a pochůzkového prodeje, bez ohledu na to, zda prodejce provozoval živnost či podnikal podle zvláštního zákona. Do vydání uvedeného rozsudku i ministerstvo průmyslu a obchodu zastávalo stanovisko, že tržní řády se vztahují i na „neživnosti“. Uvedené má za následek, že prostřednictvím tržního řádu nelze ukládat povinnosti například prodejcům elektřiny či plynu, pojišťovacím zprostředkovatelům, regulovat prodej nezpracovaných rostlinných a živočišných výrobků z vlastní drobné pěstitelské a chovatelské činnosti fyzickými osobami, atd. Je nutno uvést, že v § 3 nejsou uvedeni zprostředkovatelé elektřiny či plynu, tudíž na ty se tržní řád vztahuje.

Obcím se na základě § 18 umožňuje vydávat tržní řády závazné pro celý územní obvod obce, nikoliv jen pro veřejná prostranství. Současná právní úprava dává mimo jiné možnost obcím soustředit stánkový prodej na vyhrazená místa.

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/11 uvádí, že:

1. To, že za současného právního stavu může obec určité otázky řešit právě jen nařízením obce (in concreto vydáváním tržního řádu), může souviset i s tím, že existuje veřejný zájem státu na přiměřeném přístupu obcí k event. omezování práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
2. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod může být sice zákonem omezeno, a takovým omezením je i ustanovení § 18 živnostenského zákona, které zmocňuje obec k vydání tržního řádu, avšak vybočuje-li taková regulace z mezí zákonného zmocnění, lze ji považovat za zásah do ústavně zaručeného práva podnikat. Kromě toho každý zákaz, jenž přímo či zprostředkovaně vede k zúžení základních práv a svobod, musí šetřit jejich podstaty a smyslu; stanoví-li tyto meze a podmínky základního práva či svobody výslovně zákon (např. zákaz prodeje určitého zboží), nemůže je, a to za žádných okolností, nad tento rámec zužovat normativní předpis nižší právní síly (např. zákaz prodeje veškerého zboží); to neznamená, že by takový předpis nemohl zákonem určené meze a podmínky konkretizovat (např. zákaz prodeje hluk produkujícího zboží).
3. Jestliže živnostenský zákon opravňuje obec, aby prostřednictvím tržního řádu regulovala vymezené skutečnosti při prodeji mimo provozovnu (stanovovala konkrétní, místním poměrům přiléhavé a účelné zákazy a podmínky), pak možnost uvedené regulace není samoúčelným omezením základního lidského práva na podnikání, garantovaného čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Má sloužit a přispívat ke kultuře provozování této specifické formy podnikatelské činnosti i k zajištění veřejného pořádku v obci; k úpravě místních záležitostí spojených s prodejem zboží a poskytováním služeb mimo provozovnu toto zákonné zmocnění obci skýtá dostatečný prostor.

Předmětem tržního řádu by např. nemělo být ani umísťování stánků na místních pozemních komunikacích, neboť se jedná o zvláštní užívání komunikací podle § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

V odstavci prvním je stanovena možnost, oprávnění obce (nikoliv povinnost) vydat tržní řád. Tržní řád se vydává formou nařízení obce (tzn. v přenesené působnosti). Problematika úpravy podnikatelského sektoru místní samosprávou byla řešena již za první republiky, po roce 1990 se obce snažily regulovat prodej na prodej na tržištích obecně závaznými vyhláškami v rámci samostatné působnosti. Novelou živnostenského zákona č. 280/1997 Sb., došlo k zakotvení, že tržní řád se vydává v přenesené působnosti. Účelem této právní úpravy bylo zkvalitnění stánkového prodeje s ohledem na místní potřeby obyvatel obce a zamezení živelnému rozvoji stánkového prodeje bez možnosti obce v případě potřeby regulovat nežádoucí stav. Dle znění § 18 je zřejmé, že jedinou obligatorní (povinnou) náležitostí tržního řádu je vymezení míst pro nabídku a prodej zboží a pro nabídku a poskytování služeb mimo provozovnu určenou k tomuto účelu rozhodnutím, opatřením nebo jiným úkonem vyžadovaným stavebním zákonem. Ostatní náležitosti (uvedené dříve v § 18 odst. 1 písm. b) až e), nově uvedené v § 18 odst. 2) jsou pouze fakultativními (nepovinnými) náležitostmi tržního řádu. Ostatně tyto závěry byly dovozovány již dříve také soudní judikaturou – nález Pl. ÚS 29/15, kde se uvádí mimo jiné: Pokud jde o podmínku vymezení místa pro prodej a poskytování služeb, s ohledem na účel tržního řádu se jedná o obligatorní náležitost tržního řádu, která musí být v tržním řádu upravena vždy, a to výslovným a konkrétním vymezením. Vymezení tržišť jako míst na území obce, kde lze danou podnikatelskou činnost provozovat, je totiž samotnou podstatou tržního řádu, přičemž ostatní podmínky uvedené dříve v § 18 odst. 1 písm. b) až e), nově uvedené v § 18 odst. 2 živnostenského zákona pak na takové vymezení tržišť navazují v tom smyslu, že se jimi pro takto vymezená místa, resp. pro danou podnikatelskou činnost na těchto místech vykonávanou, stanoví další práva a povinnosti.

Vymezení míst pro nabídku a prodej zboží a pro nabídku a poskytování služeb mimo provozovnu určenou k tomuto účelu rozhodnutím, opatřením nebo jiným úkonem vyžadovaným stavebním zákonem musí být výslovné a konkrétní. Vymezení musí být uvedeno přímo v tržním řádu - viz Nález Pl. ÚS 27/06, který uvádí: Jestliže totiž mají být místa pro prodej a poskytování služeb „vymezena“, tj. nepochybně pevně určena (identifikována), v tržním řádu, pak logicky neobstojí, že by tak mohla učinit mimo tržní řád (následně, ad hoc) rada města svým (pouhým) „souhlasem“. Ústavní soud v Pl. ÚS 6/15 uvádí „Není proto přípustné, aby nařízením rada obce delegovala na sebe či jiný orgán pravomoc k určení míst, na kterých může docházet k nabízení a prodeji zboží a služeb, která je jí svěřena § 18 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona. Ustanovení § 18 odst. 1 písm. a), jak bylo výše uvedeno, totiž radu zmocňuje jen a pouze k tomu, aby daná místa konkrétně vymezila v nařízení, kterým vydává tržní řád.“

Před novelou živnostenského zákona bylo uvedeno, že „tržní řád vymezí místa pro prodej a poskytování služeb, jimiž jsou zejména tržnice a tržiště.“ Jednalo se na první pohled o jednoznačně demonstrativní výčet prodejních míst. Proto se v tržních řádech určovaly další, zákonem nepojmenovaná místa (např. tržní místa, prodejní místa, restaurační předzahrádka, předsunutý prodej). Živnostenský zákon po novele uvádí, že „v tržním řádu obec vymezí místa pro nabídku a prodej zboží a pro nabídku a poskytování služeb mimo provozovnu určenou k tomuto účelu rozhodnutím, opatřením nebo jiným úkonem vyžadovaným stavebním zákonem. Těmito místy jsou tržnice a tržiště.“ Došlo tedy k vypuštění slova „zejména“. Uvedené vypuštění mělo za následek dva možné výklady:

1. Jelikož se nejedná o demonstrativní výčet, jedná se o výčet taxativní a tudíž je možné tržními řády upravovat pouze tržnice a tržiště, nikoliv však jiná místa (např. restaurační předzahrádky)
2. Důležitá je první část věty, která přináší obecné vymezení, která prodejní místa jsou tržním řádem upravena a označení tržnice a tržiště je pouze legislativní zkratkou (tzn. i restaurační předzahrádka je tržnicí či tržištěm ve smyslu zákona).

Krajský úřad Zlínského kraje vznesl dotaz na Ministerstvo průmyslu a obchodu, jako gestora živnostenského zákona, který z výkladů je správný. Ministerstvo se přiklání k výkladu ad b) se zdůvodněním, že důležité je obecné vymezení a označení tržnice a tržiště jsou pouhými legislativními zkratkami a navíc je nutné zmínit, že živnostenský ani jiný zákon pojmy tržnice ani tržiště nedefinuje (dříve definováno v § 132 zákona o spotřebních daních).

Co se týká předsunutých prodejních míst (zahrádky v restauracích apod.), neexistuje žádná právní úprava, která by je řešila. Takové prodejní místo by však mělo splňovat určité znaky. Především musí jít o činnost vykonávanou stejným provozovatelem, dále zde musí být personální, místní či sortimentní propojení s klasickou provozovnou. O předsunutou formu prodeje se jedná vždy, je-li na uvedeném prodejním místě (tj. mimo klasickou provozovnu) realizován prodej zboží, resp. jsou-li zde poskytovány služby. Naproti tomu za předsunutý prodej nelze již považovat pouhou nabídku zboží, jeho reklamu, výstavu, propagaci apod., pokud v těchto případech nedochází k prodeji prezentovaného zboží.

 

Druhý odstavec nově stanovuje pouze fakultativní náležitosti tržního řádu. Je nutno poznamenat, že před přijetím soudní judikatury (např. Pl. ÚS 29/15), byly níže uvedené náležitosti považovány za obligatorní (povinné) náležitosti tržního řádu a v případě, že některá z nich chyběla, krajské úřady shledávaly nezákonnost takových tržních řádů.

Mezi fakultativní náležitosti patří:

1. a) kapacita a požadavky na vybavenost tržišť,
2. b) doba prodeje zboží a poskytování služeb na tržišti,
3. c) pravidla pro udržování čistoty a bezpečnosti na tržišti,
4. d) pravidla, která musí dodržet provozovatel tržiště k zajištění jeho řádného provozu, nebo
5. e) pravidla, která musí dodržet provozovatel tržiště pro zajištění řádného užívání tržiště osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace.

 

1. a) rozdělit tržiště podle druhu prodávaného zboží nebo poskytované služby, nebo
2. b) stanovit, že se tržní řád nevztahuje na některé formy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděných mimo provozovnu.

 

V odstavci třetím jsou stanoveny další fakultativní náležitosti tržního řádu.

Podle bodu a) lze tržiště rozdělit podle druhu prodávaného zboží – např. na tržišti A se může prodávat pouze ovoce a zelenina, na tržišti B je možné prodávat pouze květiny, na tržišti C je možné prodávat zboží a poskytovat služby bez omezení, atd.

 

Co se týče možnosti stanovit, že se tržní řád nevztahuje na některé formy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděných mimo provozovnu, jedná se o možnost omezit či vyloučit dopady tržního řádu pouze však ve vztahu k formám prodeje zboží nebo poskytování služeb. Podle komentáře jsou formami prodeje např. prodej z ložních ploch auta, podomní prodej, pochůzkový prodej.

 

V praxi se objevují ustanovení stanovující, že se tržní řád nevztahuje na:

1. a) pochůzkový prodej, pokud je realizován na místech a v době konání kulturních a sportovních akcí
2. b) podomní prodej v objektech, které nejsou určeny k bydlení, zejména živnostenských provozovnách,
3. c) prodej zboží a poskytování služeb na místech a v době konání kulturních a sportovních akcí,
4. e) prodej ryb, vánočních stromků, jmelí a chvojí v období od 7. 12. do 24. 12. kalendářního roku,
5. f) prodej kraslic a pomlázek v období od 20. dne před velikonočním pondělím do dne předcházejícího velikonočnímu pondělí

 

Ústavní soud v Pl. ÚS 29/15, posuzoval nařízení obce, která si do výjimek stanovila výjimku pro akce pořádané jí samotnou. Ústavní soud k tomu uvedl „Pokud nařízení obce (tržní řád) stanoví výjimku ze své působnosti pro slavnosti, sportovní podniky a jiné podobné akce v případech, kdy jsou obcí povoleny, vykračuje tím z mezí zákonného zmocnění podle § 18 odst. 3 živnostenského zákona, neboť dané zmocnění opravňuje obec stanovit výjimky pro specifikované druhy prodeje zboží a poskytování služeb, přičemž tyto výjimky mají být vymezeny jako obecně závazné pravidlo pro případy určitého typu, nikoliv k tomu, aby na jeho základě mohly být obcí udělovány výjimky pro individuální případy (akce povolené obcí).“

 

Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí dále uvádí: „Je rovněž v rozporu s ústavním pořádkem, neboť napadené nařízení zavádí dva odlišné právní režimy pro prodej zboží a poskytování služeb mimo provozovnu na území obce v závislosti na osobě pořadatele akce, v jejímž rámci mají být uvedené činnosti prováděny.“

Živnostenský zákon po novele již postavil na jisto, že obec může zakázat některé formy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděné mimo provozovnu a to buď samostatným nařízením či může tento zákaz stanovit v rámci tržního řádu podle § 18 odst. 1. Tento názor byl dovozován také Ústavním soudem např. Pl. ÚS 6/15 „Zákaz určitých druhů nabízení a prodeje zboží a služeb není vázán na vydání tržního řádu obsahujícího veškeré náležitosti předvídané § 18 odst. 1 živnostenského zákona, a může tak být vydán nezávisle na existenci tržního řádu obsahujícího náležitosti podle § 18 odst. 1 živnostenského zákona.“ nebo Pl. ÚS 57/13: Obec je na základě § 18 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), zmocněna stanovit svým nařízením v přenesené působnosti zákaz některých druhů prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděných mimo provozovnu v obci nebo její části, aniž by jím současně musela vymezit místa a stanovit podmínky pro tuto podnikatelskou činnost ve smyslu § 18 odst. 1 tohoto zákona.

Byť zákon umožňuje přijmout nařízením zákaz prodeje zboží nebo poskytování služeb mimo provozovnu, není možné, aby tento zákaz byl absolutní. Ústavní soud v Pl. ÚS 57/13 uvádí: „Ustanovení § 18 odst. 3 živnostenského zákona umožňuje omezit právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož se může jednotlivec v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z použití slova „některé“ lze dovodit, že nařízení obce nemají sloužit k zamezení veškerého prodeje zboží a poskytování služeb mimo provozovnu a že jej mají toliko určitým způsobem usměrňovat. V tomto kontextu je třeba předmětné zmocňovací ustanovení vykládat v tom smyslu, že tato činnost musí vždy zůstat povolena alespoň v rozsahu (zahrnujícím eventuálně i více než jen jeden její druh), který umožní skutečnou realizaci uvedeného základního práva v obci. Tento požadavek lze přiměřeně vztáhnout i na vymezení území, na kterém se má zákaz některých druhů této činnosti uplatnit.“ Ústavní soud v Pl. ÚS 19/11 uvádí, že: „nelze uvedený zákaz vyslovit obecně a plošně vůči všem typům prodeje mimo provozovnu“.

Obec by měla vždy zvažovat, zda je nutný zákaz či omezení určitých forem prodeje zboží a poskytování služeb a v jakém rozsahu. Pokud obec např. zvažuje přijetí nařízení o zákazu podomního a pochůzkového prodeje, je třeba vždy zvážit konkrétní místní podmínky a zda je nutné některé formy zakazovat na celém území. Je jistě přípustné a žádoucí omezení (zákaz) forem prodeje specifikovat z hlediska místních podmínek (např. zákaz pochůzkového prodeje zboží v okolí školy, kostela či jiných významných památek) nebo časových podmínek (např. zákaz podomního prodej v určité době, např. po 21:00 hodině).

O porušení práva podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny by se jednalo teprve tehdy, jestliže by obec povolila podomní či pochůzkový prodej pouze určitého druhu zboží, zatímco v případě jiného druhu zboží by ho zakázala.

 

Živnostenský zákon po novele již postavil na jisto, že obec může zakázat některé formy prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděné mimo provozovnu i samostatným nařízením aniž by bylo nutné přijímat tržní řád podle § 18 odst. 1. Tento názor byl dovozován také Ústavním soudem např. Pl. ÚS 6/15 „Zákaz určitých druhů nabízení a prodeje zboží a služeb není vázán na vydání tržního řádu obsahujícího veškeré náležitosti předvídané § 18 odst. 1 živnostenského zákona, a může tak být vydán nezávisle na existenci tržního řádu obsahujícího náležitosti podle § 18 odst. 1 živnostenského zákona.“ nebo Pl. ÚS 57/13: Obec je na základě § 18 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), zmocněna stanovit svým nařízením v přenesené působnosti zákaz některých druhů prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděných mimo provozovnu v obci nebo její části, aniž by jím současně musela vymezit místa a stanovit podmínky pro tuto podnikatelskou činnost ve smyslu § 18 odst. 1 tohoto zákona.

Byť zákon umožňuje přijmout nařízením zákaz prodeje zboží nebo poskytování služeb mimo provozovnu, není možné, aby tento zákaz byl absolutní. Ústavní soud v Pl. ÚS 57/13 uvádí: „Ustanovení § 18 odst. 3 živnostenského zákona umožňuje omezit právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož se může jednotlivec v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z použití slova „některé“ lze dovodit, že nařízení obce nemají sloužit k zamezení veškerého prodeje zboží a poskytování služeb mimo provozovnu a že jej mají toliko určitým způsobem usměrňovat. V tomto kontextu je třeba předmětné zmocňovací ustanovení vykládat v tom smyslu, že tato činnost musí vždy zůstat povolena alespoň v rozsahu (zahrnujícím eventuálně i více než jen jeden její druh), který umožní skutečnou realizaci uvedeného základního práva v obci. Tento požadavek lze přiměřeně vztáhnout i na vymezení území, na kterém se má zákaz některých druhů této činnosti uplatnit.“ Ústavní soud v Pl. ÚS 19/11 uvádí, že: „nelze uvedený zákaz vyslovit obecně a plošně vůči všem typům prodeje mimo provozovnu“.

Obec by měla vždy zvažovat, zda je nutný zákaz či omezení určitých forem prodeje zboží a poskytování služeb a v jakém rozsahu. Pokud obec např. zvažuje přijetí nařízení o zákazu podomního a pochůzkového prodeje, je třeba vždy zvážit konkrétní místní podmínky a zda je nutné některé formy zakazovat na celém území. Je jistě přípustné a žádoucí omezení (zákaz) forem prodeje specifikovat z hlediska místních podmínek (např. zákaz pochůzkového prodeje zboží v okolí školy, kostela či jiných významných památek) nebo časových podmínek (např. zákaz podomního prodej v určité době, např. po 21:00 hodině).

O porušení práva podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny by se jednalo teprve tehdy, jestliže by obec povolila podomní či pochůzkový prodej pouze určitého druhu zboží, zatímco v případě jiného druhu zboží by ho zakázala.

Pokud by obec přijala pouze zákaz některé formy prodeje, aniž by přijala tržní řád, mohou být ostatní (nezakázané) formy prodeje provozovány. Ústavní soud v Pl. ÚS 57/13 uvádí „Předmětný zákaz by totiž současně znamenal, že veškeré druhy této činnosti, na které se nevztahuje, neplyne-li jejich případný zákaz nebo omezení z jiného právního předpisu, mohou být v obci bez dalšího provozovány.“

Také zákazy podomního a pochůzkového prodeje jsou vydávány dle živnostenského zákona. Proto i zde se uplatní výklad NSS, zmíněný v komentáři k tržním řádům. Dle rozsudku NSS 9 As 174/2016-23) může tržní řád vydaný formou nařízení obce upravovat pouze prodej zboží a poskytování služeb, na které se vztahuje živnostenský zákon.

 

Dokumenty ke stažení
Vzor zákazu podomního a pochůzkového prodeje (pdf)
Vzor zákazu podomního a pochůzkového prodeje (doc) 
Vzor zákazu podomního a pochůzkového prodeje - ŠIRŠÍ (pdf)
Vzor zákazu podomního a pochůzkového prodeje - ŠIRŠÍ (doc)

 

Jak bylo uvedeno u zmocnění k tržnímu řádu a k zákazu podomního a pochůzkového prodeje, i zde se uplatní výklad NSS, zmíněný v komentáři k tržním řádům. Dle rozsudku NSS 9 As 174/2016-23) může tržní řád vydaný formou nařízení obce upravovat pouze prodej zboží a poskytování služeb, na které se vztahuje živnostenský zákon.

Mezi činnosti, na něž tržní řád nedopadá, neboť se na ně nevztahuje živnostenský zákon, patří prodej zboží nebo poskytování služeb, prováděné mimo obchodní prostory při výkonu licencované činnosti držiteli licence nebo při výkonu zprostředkovatelské činnosti v energetických odvětvích dle energetického zákona. Protože po tom volali představitelé obcí, byl změnou vládní předlohy při projednávání novely energetického zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR do energetického zákona vložen nový § 11p, který obce zmocnil k regulaci v této oblasti. Obdobně jako u zmocnění podle živnostenského zákona jsou proto obce zmocněny na svém území omezit nebo zakázat podomní či pochůzkový (ačkoli ten se v praxi bude vyskytovat jen zřídka) prodej elektřiny, plynu nebo tepelné energie.

Byť zákon umožňuje přijmout nařízením zákaz prodeje zboží nebo poskytování služeb mimo provozovnu, není možné, aby tento zákaz byl absolutní. Je nutno přiměřeně přihlédnout k nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 57/13, kde se uvádí: „Ustanovení § 18 odst. 3 živnostenského zákona umožňuje omezit právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jehož se může jednotlivec v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z použití slova „některé“ lze dovodit, že nařízení obce nemají sloužit k zamezení veškerého prodeje zboží a poskytování služeb mimo provozovnu a že jej mají toliko určitým způsobem usměrňovat. V tomto kontextu je třeba předmětné zmocňovací ustanovení vykládat v tom smyslu, že tato činnost musí vždy zůstat povolena alespoň v rozsahu (zahrnujícím eventuálně i více než jen jeden její druh), který umožní skutečnou realizaci uvedeného základního práva v obci. Tento požadavek lze přiměřeně vztáhnout i na vymezení území, na kterém se má zákaz některých druhů této činnosti uplatnit.“ Ústavní soud v Pl. ÚS 19/11 uvádí, že: „nelze uvedený zákaz vyslovit obecně a plošně vůči všem typům prodeje mimo provozovnu“.

Obec by měla vždy zvažovat, zda je nutný zákaz či omezení určitých forem prodeje zboží a poskytování služeb a v jakém rozsahu. Pokud obec např. zvažuje přijetí nařízení o zákazu podomního a pochůzkového prodeje, je třeba vždy zvážit konkrétní místní podmínky, a zda je nutné některé formy zakazovat na celém území. Je jistě přípustné a žádoucí omezení (zákaz) forem prodeje specifikovat z hlediska místních podmínek (např. zákaz pochůzkového prodeje zboží v okolí školy, kostela či jiných významných památek) nebo časových podmínek (např. zákaz podomního prodej v určité době, např. po 21:00 hodině).

 „(1) Pro účely organizování dopravy na území obce může obec v nařízení obce vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy k

 

Místní komunikace smí užívat každý bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud zákon o pozemních komunikacích nebo zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích – obecné užívání). Výjimkami z bezplatného užívání je možnost obce v nařízení vymezit oblasti:

1. kde lze místní komunikace užít jen za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy k jedné z taxativně určených činností uvedených v § 23 odstavci 1 písm. a) až c).
2. ve kterých nelze místní komunikace místní komunikace nebo jejich určené úseky užít k činnostem taxativně uvedeným v § 23 odstavci 1 písm. a) až c).

Těmito taxativně určenými činnostmi jsou – a) stání silničního motorového vozidla na dobu časově omezenou, b) odstavení nákladního vozidla na dobu potřebnou k provedení celního řízení a c) zavádění tzv. parkovacích zón (stání silničního motorového vozidla provozovaného osobou za účelem podnikání, v oblasti kde má sídlo či provozovnu nebo fyzickou osobou, která má ve vymezené oblasti trvalý pobyt nebo vlastní nemovitost).

Uvedená možnost vydat uvedená nařízení je umožněna pouze za splnění následujících předpokladů:

• účelem nařízení je organizování dopravy v obci či městě. Je nepřípustné, aby bylo vydáno nařízení o placeném parkování za účelem pouze zvýšit příjmy obecního rozpočtu bez nutnosti organizovat dopravu;
• nařízení musí být proporcionální - mají být vymezeny oblasti, ve kterých je nutné organizovat dopravu. Není tedy možné, aby se nařízení vztahovalo na celé území obce, protože by to bylo v rozporu s požadavkem proporcionality;
• nařízení upravuje užívání pouze místních komunikací a jejích úseků, nikoliv dalších kategorií pozemních komunikací (dálnice, silnice, účelové komunikace);
• cena za užití místní komunikace má být v souladu s cenovými předpisy – při určení výše ceny nesmí být zneužito výhodnějšího hospodářského postavení k nepřiměřenému majetkovému prospěchu (§2 zákona o cenách);
• nařízením nesmí ohrozit bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích;
• nařízení nesmí ohrozit veřejný zájem;
• v nařízení musí být způsob placení sjednané ceny (např. zaplacením parkovacího lístku v zařízení pro placení ceny);
• v nařízení musí být způsob prokazování zaplacení sjednané ceny (např. umístěním parkovacího lístku na viditelném místě za předním sklem vozidla);

Cena za toto užití místní komunikace je cenou zásadně smluvní a sjednává se výlučně dohodou mezi poskytovatelem služby a jejím příjemcem. Vzhledem k tomu, že cenu lze v daném případě pouze sjednat
(a nikoliv stanovit formou právního předpisu), doporučujeme, aby rada obce svým usnesením schválila „Ceník za stání silničních motorových vozidel na místních komunikacích“. Tento ceník nemůže být ani přílohou k nařízení obce. Tím, že je užita (nařízením přesně vymezená) předmětná místní komunikace ke stání silničního motorového vozidla, dochází ze strany jeho držitele k faktickému akceptování ceny stanovené příslušným ceníkem. Rada obce by se měla při tvorbě ceníku řídit § 2 zákona o cenách.

Podle § 4a zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, může obec regulovat ceny nařízením pouze v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí ministerstva. Seznam zboží, pro které mohou obce stanovit maximální ceny, pokud jsou splněny podmínky stanovené v § 1 odst. 6 zákona o cenách, je uveden v cenovém rozhodnutí Ministerstva financí, kterým je vždy výměr MF, část I. oddíl B (viz Cenový věstník), který pod číslem 5 tohoto seznamu uvádí službu – Služby parkovišť. Služby parkovišť nejsou pouhým přenecháním místní komunikace ke stání, ale jsou spojeny s dalšími činnostmi jako strážení, ochrana vozidel, regulace vjezdu a výjezdu a pohybu vozidel po parkovišti, jejich umístění, a další. Sjednaná cena ve smyslu § 23 zákona o pozemních komunikacích nepodléhá cenové regulaci.

V souladu s § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, je poskytovatel služby povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o ceně poskytované služby formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Obec nemá pravomoc pro tyto účely stanovovat maximální ceny nařízením, musí zajistit pouze zveřejnění cen sjednávaných za nabízené služby.

Dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních – místní komunikace nebo jejich určené úseky pro účely stání motorových vozidel musí být označeny příslušnou dopravní značkou.

 

Nařízení regulující užití místní komunikace či jejího určeného úseku za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu časově omezenou, nejvýše 24 hodin je nutno odlišit od vyhrazeného parkování podle § 25 odst. 6 písmeno c) bod 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Vyhrazené parkování je zvláštním způsobem užívání komunikace. Vyhrazení parkování se děje na základě správního rozhodnutí o povolení zvláštního užívání. Jedná se o individuální správní akt ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, resp. pro konkrétní vozidlo a ostatní účastníci silničního provozu na tomto místě parkovat nemohou. Na zřízení vyhrazeného parkování není právní nárok. Rozhodnutí vydává silniční správní úřad na časově omezenou dobu pouze se souhlasem vlastníka komunikace. Za provedení správního řízení se platí správní poplatek.  Vyhrazení trvalého parkovacího místa spočívá v tom, že dané místo je osazeno příslušnou dopravní značkou s dodatkovou tabulkou, na které je uvedena identifikace poplatníka nebo vozidla.

V případě, že obec má zřízena vyhrazená parkování, může obecně závaznou vyhláškou v samostatné působnosti zavést poplatek za užívání veřejného prostranství spočívající ve vyhrazení trvalého parkovacího místa podle § 4 zákona č. 565/1990 Sb., místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Poplatníkem se může stát pouze osoba, která má zřízeno vyhrazené parkovací místo podle § 25 odst. 6 písmeno c) bod 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích na základě povolení příslušného silničního správního úřadu, a to na území obce, která zavedla obecně závaznou vyhláškou místní poplatek za užívání veřejného prostranství spočívající ve vyhrazení trvalého parkovacího místa. 

V případě, že by obec vyhradila trvalé parkovací místo v úseku, ve kterém lze podle nařízení obce místní komunikace nebo jejich určené úseky užít k státní vozidel za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, bylo by nutné prostor pro trvalé parkovací místo označit svislým a vodorovným dopravním značením a tím jej z úseku určeného k státní vozidel za cenu sjednanou vyloučit.

Jedná se o nařízení, kterým obce mohou ovlivnit pohyb zásobovacích vozidel na svém území. Oproti výše uvedeným nařízením, které se vztahovaly pouze na místní komunikace, toto nařízení se vztahuje i na průjezdní úseky silnic. Obce by měly důsledně zvažovat, zda je takové nařízení nezbytné. Opět je možné přijmout nařízení pouze pro účely organizování dopravy – např. aby nedošlo k omezení plynulosti provozu v dopravní špičce, aby nedošlo k ohrožení chodců v době jejich zvýšeného pohybu.

V nařízení musí být uvedeny:

- druhy a kategorie silničních vozidel, kterých se omezení týká,

- časové vymezení (ať již pozitivní – „zásobování je povoleno od 6 do 9“ či negativní – „zásobování není povoleno mezi 7 a 9“)

- činnosti, kterých se omezení týká.

 

Jakékoliv výjimky z tohoto zákazu či omezení, musí být obecné, nediskriminační.

 

Nařízení hl. m. Prahy č. 11/2007 Sb. (dále je „nařízení“) bylo podrobeno posuzování Pléna Ústavního soudu dne 18. listopadu 2010, čj. Pl. ÚS 14/08. Skupina 41 poslanců Poslanecké sněmovny se domáhala zrušení tohoto nařízení. Navrhovatelé měli za to, že nařízení je v rozporu s § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Návrh na zrušení nařízení byl odmítnut. Při posouzení normativního charakteru napadeného nařízení dospěl Ústavní soud k závěru, že v materiálním smyslu se jedná o opatření obecné povahy. Nařízení tedy splňuje definiční znaky opatření obecné povahy a z hlediska účelu právní úpravy (organizování dopravy) je primárně předmětem správního, nikoli ústavního práva. Z tohoto důvodu rozhodlo Plénum Ústavního soudu o odmítnutí návrhu, neboť k jeho projednání není Ústavní soud příslušný. Dle tohoto nálezu mají mít naopak povahu právního předpisu v materiálním smyslu (nařízení) ceníky placeného parkování.

Nepřímo se vztahuje k zákonnému zmocnění např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 6 As 65/2004-59 (nařízení města Liberce č. 7/2003 - stání bez parkovací karty na místní komunikaci) a nález II. senátu ÚS, rovněž ve věci nařízení města Liberce II.ÚS 30/06 ze dne 17. 1. 2007.

 Dokumenty ke stažení
Vzor placené stání (pdf)
Vzor placené stání (doc)

 „(5) Úseky silnic, místních komunikací a chodníků, na kterých se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a schůdnost odstraňováním sněhu a náledí, je vlastník nebo správce, je-li výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, povinen označit podle zvláštního právního předpisu nebo prováděcího právního předpisu. Vymezení takových úseků silnic stanoví příslušný kraj svým nařízením a vymezení úseků místních komunikací a chodníků stanoví příslušná obec svým nařízením.“ „(7) Obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic.“ Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) § 26 odst. 2 zní: „V zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.“ § 26 odst. 6 zní: „Závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.“ § 26 odst. 7 zní: „Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.“ Vyhláška č. 104/1997 Sb., Ministerstva dopravy a spojů ze dne 23. dubna 1997, kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů Komentář k zákonnému zmocnění podle § 27 odst. 5.

Obec by měla z údržby vyloučit pouze takové místní komunikace, které skutečně mají jen malý dopravní význam. Nezákonné je tedy vyloučení z údržby chodníků na frekventovaných ulicích uvnitř zástavby (např. z důvodu úspory finančních prostředků).

V ustanovení § 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích je obsaženo zmocnění pro vydání nařízení, kterým obec stanoví způsob, rozsah a časové lhůty pro odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic (v některých částech obcí nejsou chodníky a chodci využívají k chůzi okrajů průjezdních úseků silnic). K provádění zimní údržby místních komunikací se vztahuje § 42 odst. 2 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích: „O zpracování plánu zimní údržby pro místní komunikace rozhodují obce podle velikosti obce a dopravního významu místních komunikací. Pokud obce rozhodnou o zpracování plánu zajištění sjízdnosti místních komunikací I. až III. třídy, přihlédnou k pořadí důležitosti taxativně vymezené. Pro sjízdnost místních komunikací I. až III. třídy je vydáván Plán zimní údržby, který by neměl být součástí nařízení obce." K uvedenému ustanovení je důležité zmínit, že zákon i vyhláška ne úplně důsledně rozlišují pojmy „zajišťování sjízdnosti a schůdnosti“ a „odstraňování závad ve sjízdnosti a schůdnosti“

• Zajišťování sjízdnosti znamená, že poté, co je sjízdnost pozemní komunikace jako celku zhoršena či zcela přerušena - typicky je zavátá v zimním období nebo plošně popraskaná kvůli těžké dopravě - učiní vlastník opatření, aby ji opět učinil sjízdnou, např. odhrne navátý sníh, opraví rozbitý asfaltový kryt vozovky apod.
• Odstraňování či zmírňování závad ve sjízdnosti znamená, že vlastník se snaží průběžně odhalovat a řešit jednotlivá místa, kde je sjízdnost komunikace překvapivě lokálně zhoršena, např. posypat neodstraněný zmrazek nebo zaplnit asfaltem ojedinělý výtluk.

Ač tedy § 27 odst. 7 používá pojem odstranění závad ve sjízdnosti a schůdnosti, lze výkladem dovodit, že tento pojem je nesprávný a správně má být uvedeno zajišťování sjízdnosti a schůdnosti. Prováděcí vyhláška č. 104/1997 zavádí lhůty pro zajištění sjízdnosti a schůdnosti.

Toto rozlišování má praktický dopad v tom, že pokud se uživateli komunikace stane škoda, je nutno rozlišit příčinu vzniku škody. Pokud se jedná o navátý sníh – jedná se o povinnost zajištění sjízdnosti, ke které jsou vyhláškou stanoveny lhůty, kdy má být sjízdnost a schůdnost zajištěna. Pokud se jedná o výtluk v silnici – jedná se o závadu ve sjízdnosti, kde nejsou dány lhůty k odstranění závad. Podle konkrétních okolností každého případu by měl tedy soud k námitce vlastníka či správce pozemní komunikace zkoumat, zda bylo či nebylo v jeho možnostech danou závadu ve sjízdnosti či sjízdnosti odhalit a následně odstranit nebo zmírnit (příp. na ni upozornit) v době před vznikem újmy.

Je třeba také říct, že pokud se obec rozhodne přijmout nařízení podle § 27 odst. 7, zavazuje především sebe, protože jako vlastník místních komunikací je odpovědná za zajišťování jejich sjízdnosti a schůdnosti. V případě, že obec nařízení podle § 27 odst. 7 nepřijme, má obec povinnost očistit komunikace nejpozději v době kdy v místě začíná denní život a frekvence (NS 3 Cz43/68).

Porušení nařízení obce je nezbytné posoudit z hlediska prokazatelnosti existence celkového zhoršení nebo přerušení sjízdnosti nebo schůdnosti. Smyslem nařízení obce je především předejít takovým situacím, které by měly za důsledek úrazy chodců související s výkonem jejich práva na obecné užívání veřejně přístupných chodníků.

Ústava ponechává na soudcích obecných soudů řešení otázky dopravní významnosti konkrétní komunikace. Soudy mají také v rovině konkrétní kontroly norem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy posoudit, zda obec vyloučením určité komunikace ze zimní údržby překročila zákonné zmocnění, a pokud zde shledají exces, pak podzákonný právní předpis, tj. „výlukové“ nařízení obce nepoužijí (Pl. ÚS 35/04).

Pokud obec svým nařízením vyloučila určitou komunikaci ze zimní údržby a tím překročila zmocnění vyloučit ze zimní údržby jen komunikace s malým komunikačním významem (§ 27 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích, nyní § 26 odst. 5), obecný soud pak musí takovýto exces zhodnotit prizmatem své povinnosti posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem vyplývající z čl. 95 odst. 1 Ústavy. Obdobně to platí u nařízení, kterým obec stanovuje rozsah, způsob a lhůty pro odstraňování závad ve schůdnosti (§ 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, nyní tamtéž), u kterých musí soudy zkoumat, zda obec nepřiměřeně neomezila svou povinnost zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb.(I. ÚS 2315/15, bod 97). Obec tedy není oprávněna svévolně za komunikaci s malým dopravním významem označit jakoukoli komunikaci, ale pouze takovou, jejíž dopravní význam je skutečně malý.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1481/2017, částečně překlenul absenci právně závazných pravidel k určení dopravně významné komunikace. Jednalo se o případ chodkyně zraněné v centru Prahy na namrzlém neposypaném chodníku, jehož stav byl nedobrý v celém úseku.  Podle Nejvyššího soudu právní úprava v silničním zákoně zakládá objektivní odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je ovšem spojena jen s výskytem závady ve sjízdnosti či schůdnosti. Nevyloučil přitom ani případnou obecnou odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním dle občanského zákoníku. Zdůraznil, že pokud vlastník zařadí mezi dopravně nevýznamné komunikace i takovou, která do této kategorie nepatří, jde o postup v rozporu se zákonem. Povinnost zimního úklidu kladená na vlastníka komunikací obecně již z titulu jeho vlastnictví nemůže být bezbřehá či absolutní, a proto nemusí udržovat veškeré své místní komunikace schůdné. K výjimkám musí mít opodstatněný důvod, který dává silniční zákon tím, že umožňuje v zájmu řádné údržby skutečně potřebných míst vyřadit z této povinnosti komunikace dopravně druhořadé, tedy zejména takové, které se nacházejí v místech zřídka používaných či jinak nevýznamných. V předmětném případě se jednalo ze strany Prahy o zjevné vykročení ze zákonného zmocnění, neboť v rozporu se zákonným předpokladem malé dopravní významnosti komunikace nesprávně vyloučila úsek chodníku v ulici Na Perštýně, ústící do Národní třídy, která je nejkratší spojnici mezi historickým centrem a stanicí MHD. Tato ulice má nepochybně větší než malý dopravní význam

a obec nebyla oprávněna ji dle § 27 odst. 5 silničního zákona vyloučit ze zimní údržby.

1. d) reklama šířená na veřejně přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného podle zvláštního právního předpisu^5b), stanoví-li tak obec svým nařízením vydaným v přenesené působnosti ^5c), v rozsahu uvedeném v odstavci 5,

• 44 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.

Obec může v přenesené působnosti nařízením obce zakázat některé druhy reklamy nařízením vydaným radou obce, nebo v malých obcích bez rady vydaným zastupitelstvem obce. Obec může na svém území

• zakázat reklamu, která je šířená na veřejně přístupných místech
• mimo provozovnu
• jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného podle stavebního zákona.

V případě, že se obec rozhodne reklamu regulovat, musí v nařízení stanovit

1. veřejně přístupná místa, na nichž je zakázána reklama, která je mimo provozovnu šířená na veřejně přístupných místech jinými způsoby než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení,
2. dobu, v níž je taková reklama zakázána,
3. druhy komunikačních médií, kterými nesmí být tato reklama šířena,
4. akce, na něž se zákaz šíření reklamy nevztahuje.

Obec není oprávněna tímto nařízením v přenesené působnosti stanovit

• Zákazy uvedené reklamy na veřejně přístupných místech, která nejsou veřejným prostranstvím a která nejsou v majetku obce, protože do samostatné působnosti obce nepatří to, co je předmětem práva soukromého.
• Zákazy reklamy stanovené zákonem o reklamě, protože do samostatné působnosti obce nepatří to, co patří do pravomoci zákonodárného orgánu.
• Záležitosti, které patří do působnosti stavebního úřadu podle stavebního zákona.
• Záležitosti, které zákon svěřil do pravomoci zastupitelstva obce.
• Zastupitelstvo obce může obecně závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti stanovit své požadavky pro umísťování zařízení ve svém územním obvodu z hlediska místních podmínek.
• Zastupitelstvo obce může stanovit obecně závaznou vyhláškou zákaz promítání světelných reklam na oblohu.
• Ostatní záležitosti upravené zákonem, protože do samostatné působnosti obce nepatří stanovit, konkretizovat nebo měnit to, co stanovil zákonodárný orgán.
• Ostatní záležitosti, k nimž obec není zákonem zmocněna, protože do výkonu přenesené působnosti patří pouze to, co stanoví zákon.

Obec vykonává to, co jí stanoví zákon a nemůže zakázat nic, k čemu není zákonem zmocněna. Co není zákonem zakázáno, je občanům dovoleno. Např. výjimky ze zákazu šíření nesmí dopadat na propagaci, která nenaplňuje zákonnou definici pojmu reklama (tzn. propagaci akcí, jejichž cílem není podpora podnikatelské činnosti).

Výjimky z nařízení nesmí porušit zásadu rovnosti – tzn. výjimky ze zákazu šíření reklamy dopadající pouze na akce pořádané nebo spolupořádané obcí, tedy založené výlučně na osobě (spolu)pořadatele, představují zásah do práva na svobodu projevu a práva na informace porušující princip rovnosti a jsou tudíž nepřípustné.

K tomu lze vztáhnout též závěry z nálezu Pl. ÚS 29/15 (Štěpánovice): „Pokud nařízení obce (v uvedeném případě tržní řád) stanoví výjimku ze své působnosti pro slavnosti, sportovní podniky a jiné podobné akce v případech, kdy jsou obcí povoleny, vykračuje tím z mezí zákonného zmocnění (…) neboť dané zmocnění opravňuje obec stanovit výjimky pro specifikované druhy prodeje zboží a poskytování služeb, přičemž tyto výjimky mají být vymezeny jako obecně závazné pravidlo pro případy určitého typu, nikoliv k tomu, aby na jeho základě mohly být obcí udělovány výjimky pro individuální případy (akce povolené obcí).“ (…)  „Je rovněž v rozporu s ústavním pořádkem, neboť napadené nařízení zavádí dva odlišné právní režimy pro prodej zboží a poskytování služeb mimo provozovnu na území obce v závislosti na osobě pořadatele akce, v jejímž rámci mají být uvedené činnosti prováděny.“ Obdobně posoudil ÚS také výjimku z účinnosti obecně závazné vyhlášky města pro město samé v případě OZV města Chebu č. 6/2012 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích (PL. ÚS 35/13).