Příběh 2

Náš příběh:

Sedíme s manželem, tak jako skoro každý večer. Každý před sebou svoji knihu. Stejný stereotyp … Vtom se mi odehrává v mysli myšlenka: „Kam se bude ubírat náš vztah, jestli budou naše večery o čtení knih“.  „Neměli bychom s tím něco udělat?“. Začali jsme spolu hovořit a napadaly nás různé věci, jak ze stereotypu ven.

Najednou manžel řekl: „ A co kdybychom si vzali nějaké dítě?“ Nečekala jsem to, protože manžel už má jeden vztah za sebou, tři dospělé kluky a osm vnoučat.  Já jsem předtím neměla žádný vztah, ani děti.  Ten večer usínáme s myšlenkou, která v nás začala „hlodat“ a hodně jsme o ní přemýšleli.

Jeden zářijový den jsme se rozhodli zajít na místní OSPOD a sociální pracovnice se nás zeptaly, jestli bychom nechtěli být dlouhodobými pěstouny. Dostali jsme spoustu informací a letáčků,  myšlenky na pěstounství v nás „hlodají“ stále víc.

V únoru dalšího roku začíná kurz pro budoucí pěstouny a my přes všechny různé pochybnosti (věk, já bezdětná, nezkušená s výchovou   dětí…) postupujeme kurzem. A během našich večerů už probíhají různé diskuze na téma pěstounství, jak to bude, jestli to zvládneme…

Po ukončení kurzu jsme se pustili do rekonstrukce kuchyně. Mysleli jsme si, že budeme muset nějaký čas čekat na náš „poklad“.

V tom největším nepořádku mi zvoní telefon: „Máme pro Vás roční holčičku. Do 14 dnů se prosím rozhodněte, jestli se o ni budete chtít starat.“

Sedli jsme si v kuchyni na rozbitou podlahu a nevěděli jsme, jestli to „zvládneme“. Ty původní informace byly, že holčička se narodila s porodní váhou 460 g, měla diagnostikovánu spoustu nemocí, a podle jedné měla mít problémy s chůzi. Trochu jsme se zalekli, ale rozhodli jsme se a volali jsme hned zpátky, že za 14 dní nebudeme chytřejší, jestli máme do toho jít, anebo ne, a holčičce utíká čas, který musí trávit v dětském centru. Poprosili jsme proto o zprostředkování kontaktu, že se rozhodneme na místě, jak holčičku uvidíme. Byly to těžké dny čekání, kdy jsme nevěděli, jak to zvládneme.

Pak další telefon: „Máte domluvené setkání“. Těšíme se, máme obavy a jedeme se podívat za naší princeznou přes půl republiky. Už na nás čekají v dětském centru, kde nás lékařka, sociální pracovnice i ředitelka seznamují s příběhem naší holčičky. Pak zaměstnankyně v náručí přináší drobounkou holčičku, která má zhruba pět kilo, která po položení na zem začíná lézt po čtyřech, a když se dostane k nejbližší skříňce, tak se omocí úchytů postaví a hledá hračku, která je tam položená. To je okamžik, kdy se s manželem na sebe podíváme a víme, že to společně zvládneme. Odcházíme s rozhodnutím, že si po rozhodnutí soudu pro náš poklad přijedeme.

Měsíc čekání a my opět vyrážíme přes půl republiky pro človíčka, který nám má změnit náš stereotyp, náš dosavadní život. Pár dní strávíme v dětském centru, ať si spolu na sebe trochu zvykneme. Pak nás čeká cesta domů, vzájemné poznávání a seznamování.

Po třech týdnech další překvapení. Jsem těhotná. „To zvládneme“, těší se manžel, a já se připravuji na další životní změnu.

Naše princezna dělá velké pokroky a v únoru začíná chodit. Radost a štěstí nás naplňuje, protože diagnózy předpovídané lékaři se pomalu rozplývají.

4. listopadu sedíme s dětmi v kuchyni a slavíme osmé „dovezeniny“.

Ušli jsme spolu kus cesty a s manželem víme, že jsme udělali správné rozhodnutí. Máme doma dvě zdravé děti a náš život se úplně změnil.

Už víme, že to vše má smysl. Láska se nedělí, láska se násobí.