Příběh 5

Příběh pěstounky: „Nemusím převracet celý svět, hlavně ať tu jsem kvůli dětem.“

„K pěstounství jsme se dostali spíš přes manžela,“ začíná své vyprávění paní, která se stala pěstounkou. „U nich v rodině je to normální, mají pět nebo šest dětí v pěstounské péči, bratranec i teta mají přijaté děti. Přišlo to tak nějak samo.“

Začátky ale nebyly úplně jednoduché. „Jediná výzva byla to, že jsme museli první děti odmítnout, byla jsem tehdy těhotná. A taky jsme si museli zvyknout na to, že nedostaneme miminka, ale větší děti.“

Překvapení přišlo i později. „Negativně mě překvapilo to, že si každý myslí, že se bojuje s dětma. Ale děti jsou to nejjednodušší. Mnohem horší byla v té době nejednotnost úřadů, systémů, OSPODů.“

Přesto pěstounství přineslo do jejího života mnoho pozitivního. „Udržuje mi mládí. Každé dítě je jiné, má něco jiného, nabíjí mě. Kvůli nim jsem si dodělala vysokou školu, speciální pedagogiku. Každá jinakost našeho dítěte mě posunula dál.“

V náročných chvílích je pro ni oporou manžel. „Dobíjíme se mezi sebou. Partneři musí stát za sebou.“

A co by si přála, aby veřejnost o pěstounství více chápala? „Že každé to dítě si s sebou nese tu historii. Není to jenom o dítěti, je to i o historii té rodiny.“ Těm, kteří o pěstounství uvažují, vzkazuje: „Ať do toho jdou s otevřeným srdcem a berou ty děti takové, jaké jsou.“ A kdyby mohla promluvit ke svému mladšímu já? „Ať do toho znovu jdu. Ale že nemusím převracet celý svět, hlavně ať tu jsem kvůli dětem.“