Příběh 7

Pěstounství jako životní cesta

 „Před osmnácti lety jsme se s manželem rozhodli přijmout první dítě do dlouhodobé pěstounské péče. Byla to naše společná cesta – oba jsme tou myšlenkou vždycky žili. Postupně jsme se vydali i cestou přechodného pěstounství, a dnes opět poskytujeme dlouhodobou péči.“

„Pěstounství je jiné než mít vlastní děti. Naučilo mě komunikovat s lidmi, se kterými bych se jinak nikdy nesetkala. Překvapila mě i reakce širší rodiny – postupně jsme si zvykali a přizpůsobovali se. Každé dítě, které prošlo naším domovem, mě posunulo dál.“

„Tato práce mi otevřela oči. Naučila mě naslouchat a víc si všímat toho, co se děje kolem. Je to práce, která má smysl – každé dítě vedete o kousek dál. Chce to odvahu a trpělivost. Neočekávat jen samé úspěchy, ale počítat i s překážkami. Každá zkušenost nás posiluje.“

„Pěstounství není jednoduché. Každý den přináší nové výzvy i radosti, a právě proto je důležité umět znovu načerpat sílu. Tu čerpám z maličkostí – z procházky v přírodě, jízdy na kole nebo z obyčejného povídání s manželem. Věřím, že silou se nic neporazí.“

„Sama sobě bych vzkázala: věř si víc a važ si každého kroku, který na téhle cestě zvládneš.“

Petra, dlouhodobá i přechodná pěstounka, 58 let

2025