Zvětšit písmo
Zmenšit písmo
Zvětšit písmo
Zmenšit písmo
Martina a její manžel se rozhodli stát se pěstouny ve chvíli, kdy jejich vlastní děti vyrostly a odešly z domova. „O pěstounství jsem hodně četla a sledovala pořady v televizi. Zaujalo mě to. Chyběl mi ten ruch, dětský smích, který u nás vždycky byl. Chtěli jsme, aby domov zůstal plný života,“ vzpomíná Martina.
Než se do pěstounství pustili, vše důkladně probrali s rodinou. „S manželem jsme všechno vysvětlili našim dětem i ostatním příbuzným. Všichni to přijali s pochopením a láskou, nikdo nám neházel klacky pod nohy. Nové děti vzali za své – a dnes by za ně dýchali.“
Pěstounství přineslo do jejich života nejen nové členy rodiny, ale i nové zkušenosti a přátele. „Spoustu věcí se člověk učí až za pochodu. Je to někdy složité, ale každá zkušenost nás posouvá dál. Pěstounství nám otevřelo oči a ukázalo, že mnozí lidé to v životě nemají lehké. Dalo nám to opravdu hodně.“
Martina dnes říká, že by do toho šla znovu. „Možná bych si jen dřív nastavila jasnější hranice. Ale jinak bych nic neměnila.“
Ve volném čase se věnuje tvoření a práci rukama, která ji uklidňuje a dobíjí. „Rodina mi pomáhá, jezdíme na výlety a rádi se potkáváme s přáteli. Tak čerpám sílu.“
Na závěr dodává: „Přála bych si, aby bylo víc lidí, kteří chtějí pomáhat dětem v nouzi. Je potřeba jim porozumět – pochopit, co je bolí, co všechno si prožily. Protože to opravdu není žádná legrace. Ale má to smysl.“
Martina, dlouhodobá pěstounka, 53 let
2025
Aktualizováno:
Krajský úřad Zlínského kraje © 2025
