Příběh 9

Moje cesta k pěstounství na přechodnou dobu

„Poprvé jsem o pěstounské péči na přechodnou dobu (PPPD) slyšela v roce 2011. Klasické pěstounství jsem znala, ale tohle mě opravdu zaujalo. Jenže krátce nato jsem otěhotněla a narodila se nám syn. Na nějaký čas se tahle cesta uzavřela.“

„V roce 2020 nastoupil syn do školy ve Zlíně a do jeho třídy chodila holčička z dětského domova. Začali jsme si ji a jejího bratra brát v rámci hostitelské péče. Právě paní ředitelka dětského domova mě podpořila v rozhodnutí oslovit náš OSPOD. Paní z OSPODu mi vše trpělivě vysvětlila, zodpověděla mé otázky a vybavila mě pořádnou hromadou formulářů. Pak už zbývalo jen přesvědčit manžela – a jelo to.“

„Největší komplikace přišly během příprav. Zaměstnavatel mě nechtěl uvolňovat, takže jsem si brala dovolenou, neplacené volno nebo si hodiny naddělávala. Nakonec jsem musela pohrozit výpovědí, abych mohla přípravy dokončit.“

„Získali jsme nové přátele, zkušenosti, radost i slzy. Bylo to poprvé, co jsem šla k soudu – a určitě ne naposledy. Zažili jsme stres, obavy, málo spánku, ale i spoustu procházek s kočárkem. A hlavně jsem zjistila, že se můžu spolehnout na manžela a rodinu, když to nejvíc potřebuji.“

„Mým útočištěm je rodina a háčkování – každému dítěti jsem uháčkovala deku. Počítání oček mi pomáhá pročistit hlavu. Ráda také pracuji na zahradě, chodím se psem nebo si popovídám s někým blízkým.“

„Chci, aby lidé věděli, že to většina z nás nedělá pro peníze. Děláme to srdcem, stejně jako hasiči nebo lékaři. Ale i my musíme platit účty. Proto je důležité, aby pěstouni měli podporu. Pečujeme o děti, které mají zraněnou duši, a ta se hojí opravdu dlouho.“

„A co bych vzkázala těm, kteří o PPPD uvažují? Ať do toho určitě jdou. MÁ TO SMYSL. 
Za námi jsou děti, které našly milující rodiče, a rodiče, kterým se splnil dlouholetý sen. A jejich šťastný úsměv je tou největší odměnou.“

Hedvika, pěstounka na přechodnou dobu, 50 let

2025